Klub Novinky Klubové schůze Diskuse Spolupráce Značkový autoklub registrovaný pod číslem 0285 v AUTOKLUBU České republiky Značkový autoklub registrovaný pod číslem 0285 v AUTOKLUBU České republiky
     












   TOPlist




Letecká výroba FIAT


Prvních deset let existence továrny FIAT se odehrávalo ve znamení celosvětového bouřlivého rozvoje techniky. Vedení automobilky záhy nasměrovalo investice i do výroby dalších druhů dopravních prostředků a zprvu soustředilo pozornost na zejména na letectví. Úspěšné uplatnění v tomto odvětví průmyslu bylo vždy pro každého výrobce prestižní záležitostí a důkazem kvality jeho výrobků.
Roku 1908 byla proto založena Societa Italiana Aviazione (SIA), dceřiná společnost FIATu, která se zpočátku zabývala konstrukcí a výrobou leteckých motorů. Prvním letadlem, které SIA produkovala, se v roce 1914 stal licenční francouzský dvojplošník Farman B5. Během I. světové války vstoupil FIAT svým kapitálem do leteckého oddělení velké janovské zbrojovky a loděnice Gio. Ansaldo & C. Tak vznikla pozdější Societa Anonima Aeronautica Ansaldo, která se stala základem nejvýznamnějších leteckých oddělení koncernu FIAT. Již roku 1916 začala tato pobočka, ještě pod názvem Savoia-Verduzzio-Ansaldo vyrábět pozorovací a bombardovací dvojplošník SVA (typ 5, později 9), jehož bojové nasazení bylo úspěšné a celkem 700 vyrobených kusů používaly různé válčící státy.

Ansaldo SVA-5    Jeden z prvních leteckých motorů FIAT, typ A-12    Rozpracovaná série letounů Ansaldo SVA>

Po roce 1916 proběhla reorganizace letecké výroby FIAT. Byl ustaven podnik s názvem FIAT Aviazione, přičemž v Torině vznikla centrální konstrukční kancelář, kterou vedl osvědčený Ing. Celestino Rosatelli, původně pracovník fy Ansaldo. V objektech společnosti Ansaldo byla letadla stavěna, nadále však pouze pod značkou FIAT. Roku 1926 převzal FIAT kontrolu nad celou společností Ansaldo (což mimo jiné znamenalo i konec výroby osobních automobilů této značky). Koncern v průběhu 20. a 30. let XX. století postupně pohltil většinu drobných leteckých výrobců v severní a střední Itálii.
Koncepce všech dalších leteckých projektů pocházela výhradně z týmu Ing. Rosatelliho, výroba probíhala v prostorách firem kontrolovaných FIATem. Určitý stupeň tvůrčí nezávislosti v konstrukci si udržely pouze dva pobočné podniky – CMASA (Costruzioni Meccaniche Aeronautiche SA), což byl původně závod na výrobu létajících člunů Wal patřící německému Dornieru, který FIAT zakoupil roku 1929 a CANSA (Costruzioni Aeronautiche Novaresi SA), která přešla pod hlavičku FIATu roku 1939. Zbrojovka Ansaldo, ovládaná koncernem FIAT postupem času rozšiřovala pole svých aktivit a disponovala značnou tvůrčí a obchodní samostatností. Zaměřila se především na výrobu obrněných vozidel a dělostřeleckých zbraní. Samostatnou kapitolou v historii značky Ansaldo byla stavba lodí.

První čistě stíhací typ značky - FIAT C.R.1    Letecký motor typu SPA6A, dvacátá léta    Bombardovací dvouplošník FIAT B.R.2    

Do draků letadel FIAT byly montovány takřka bezvýhradně pouze motory stejné značky, které byly vyráběny v rozsáhlé škále výkonů a nacházely použití v letounech sportovních, vojenských i dopravních.
Ve FIAT Aviazione působili na pozicích šéfkonstruktérů dva významní představitelé italské letecké školy. Starší generaci představoval již zmíněný Celestino Rosatelli, za jehož éry vrcholil vývoj dvouplošníků smíšené konstrukce s plátěným potahem. Následoval jej Ing.Giuseppe Gabrielli, tvůrce prvních italských celokovových jednoplošníků, jenž se podílel ještě v sedmdesátých letech na vývoji stíhačky Tornado pro armády NATO.
Rosatelli stál jako technický ředitel v čele konstrukce FIAT Aviazione od roku 1918 až do své smrti v září 1945 a jeho projekty byly kódovány zkratkami C.R. (Caccia Rosatelli , tj. stíhací letadlo) nebo B.R. (Bombardamento Rosatelli – bombardér). Pod jeho vedením vznikly ve 20. letech např. první italské stíhačky FIAT C.R.1 a spolehlivé bombardéry B.R.2. Proslulost si získaly špičkové stíhací letouny první poloviny 30. let – FIAT C.R.30 a zejména typ C.R 32, který byl i exportně velmi úspěšný. Řada klasických Rosatelliho dvojplošných stíhaček byla završena roku 1938 typem C.R. 42 Falco, který byl intenzivně používán ještě v první polovině II. sv. války v konkurenci modernějších jednoplošníků. Typy C.R. 32 a C.R. 42 byly i exportovány a létaly např. v Rakousku a také ve Švédsku.

Roj klasických stíhaček FIAT C.R.32, 1934    Motor typu C.R.32 - FIAT Fiat_A30-RAbis, 1934    Dvouplošné stíhačky C.R.42 Falco startují proti nepříteli během boje o Maltu

Dvoumotorový střední bombardér B.R. 20 Cicogna projektovaný Rosatelliho týmem se stal standardním strojem italského letectva v předvečer II. světové války. Celestino Rosatelli byl i autorem víceúčelového rychlého typu C.R. 25, pozoruhodného a elegantního stroje, který se však navzdory vynikajícím výkonům a bezpečné pilotáži vyráběl jen v malé sérii a prakticky se téměř neuplatnil.

Střední bombardér FIAT B.R.20, 1938     FIAT C.R.25, 1940

V meziválečném období FIAT prostřednictvím kanceláře Ing. Rosatelliho výrazně zasahoval též do mezinárodních závodů rychlostních hydroplánů o Schneiderův pohár. Úspěchy v tomto klání, kde se převážně utkávaly národní týmy Francie, Anglie, Itálie a USA považovali Italové (a zejména vedení totalitního státu a armády) za věc národní prestiže. Přestože šlo o vrcholně nebezpečný podnik, při němž zahynulo nemálo schopných vojenských pilotů, dostávalo se zúčastněným továrním týmům maximální podpory z nejvyšších míst.
Firma FIAT vyvíjela pro závodní letouny výkonné speciální motory a vrtule, které dodávala např. pro stroje značky MACCHI. Italové získali Schneiderův pohár v ročnících 1919, 1920, 1921 a 1926. V roce 1929 reprezentoval značku FIAT mezi soutěžícími hydroplány Rosatelliho typ C.29. Soustředěné úsilí a vynaložení obrovských prostředků přineslo nakonec Italům dodnes platný rychlostní rekord vodních letadel poháněných pístovým motorem. Stalo se tak roku 1934, kdy Francesco Agello dosáhl se speciálem MACCHI M.C.72 rychlosti 709.202 km/h. Srdcem letounu byl 24-válcový motor FIAT AS-6 o výkonu 3100 k.

Rekordní hydroplán MACCHI M.C.72, 1933     Závodní hydroplán FIAT C.29, v popředí piloti italského družstva. Uprostřed britský korunní princ, pozdější král Jiří VI., 1929     Motor FIAT AS-6 vznikl spojením dvou 12-ti válců, 1932

Společnost FIAT se v té době stala de facto státem ve státě. Její hospodářská síla a moc byla obrovská, disponovala rovněž pevnými politickými vazbami na špičky státu a armády. To vše jí zajišťovalo bezpečný odbyt výrobků mimo jiné i formou státních zakázek. Přestože neovládala leteckou a zbrojní výrobu v zemi úplně, udržovala si v konkurenci firem jako Caproni – Reggiane, Macchi, Alfa-Romeo, Piaggio atd. své dominantní postavení. V zásadě platilo, že „co je dobré pro FIAT, je dobré pro Itálii“. Tato situace měla ovšem neblahý vliv na technickou úroveň některých produktů FIAT, což prokázal průběh bojů ve Středozemí, v severní Africe a na východní frontě v letech 1940 – 1942.
Giuseppe Gabrielli ve 30. letech soustředil další konstrukční tým, který od počátku své činnosti prosazoval moderní trendy, zejména celokovovou konstrukci a jednoplošné uspořádání. Svou práci pro FIAT zahájil stavbou dopravních letounů G.2 a G.18 (G. - projekty Gabrielliho). Počátkem roku 1937 byl zalétán první samonosný celokovový italský stíhací jednoplošník FIAT G.50 Freccia. Pohon stroje zajišťoval vzduchem chlazený hvězdicový 14-válec FIAT A74-RC38 o výkonu 840 k. Stejný motor používal i Rosatelliho dvojplošník C.R.42 Falco.

Sériová stíhačka FIAT G.50 Freccia, 1939     Nejrozšířenější letecký motor FIAT na začátku 40.let, dvouhvězdicový čtrnáctiválec A74-RC38, 1940     G.50 na africkém bojišti, 1942

Stíhačky G.50 se dobře uplatnily počátkem 40. let především ve Finsku, kde bojovaly během tzv. Zimní války proti Rudé armádě. Úspěšné bylo i další účinkování finských G.50 při útoku Německa na SSSR v létě 1941. Ve střetnutích s letouny britské RAF nad Středozemním mořem a Afrikou začaly G.50 zaostávat zprvu hlavně vinou slabé výzbroje a především proto, že nebyl k dispozici výkonnější domácí motor.
Zdařilý drak letounu G.50 však prokázal své rezervy po instalaci německých řadových motorů Daimler – Benz a tak FIAT představil roku 1942 jeden z nejvýkonnějších evropských stíhacích letounů své doby, mohutně vyzbrojený typ G.55 Centauro. Stroj dosahoval rychlosti 630 km/h, vynikal obratností a bezpečnou pilotáží. K jeho pohonu sloužil kapalinou chlazený 12-válec Fiat RA.1050-RC58 Tifone, což byl v licenci vyráběný DB 605. FIAT G.55 obstál i v náročné konkurenci prvotřídních typů italských stíhaček té doby - MACCHI M.C.205 Veltro a Reggiane Re.2005 Sagittario. Parametry stroje dosahovaly takové úrovně, že po určitou dobu uvažovalo i velení německé Luftwaffe o přezbrojení některých stíhacích eskader, které používaly Messerschmitty Bf-109, na nové Fiaty G.55. Realizaci těchto projektů ovšem znemožnilo zdrcující bombardování severní Itálie spojeneckým letectvem. Bombardéry RAF a USAF poškodily během let 1943 a 1944 výrobní závody v Turíně natolik, že firma nebyla schopna dodávat potřebné počty letadel ani pro jednotky Mussoliniho loutkového fašistického státu, který krátce na severu Itálie existoval.
Vývoj typu G.55 se ale nezastavil ani přes obtížnou situaci továrny a některé exempláře ještě dlouho po válce sloužily v italském letectvu spolu s modernějšími bitevními letouny G.59, do nichž byly montovány britské motory Rolls-Royce. Určitý počet exportovaných strojů G.55 a G.59 používalo i argentinské letectvo.

FIAT G.55, jeden z prototypů na zkušební základně Guidonia, 1942     Sériové stíhačky FIAT G.55 Centauro, elitní Squadriglia Bonet, severní Itálie, 1943     Série bitevních strojů FIAT G.59, 1946

V těsně poválečném období byl vývoj nových typů letadel FIAT zcela utlumen. Až koncem 40. let navázal Gabrielli na svůj třímotorový dopravní FIAT G.12 z roku 1940 větším a výkonnějším typem G.212 pro 26-30 cestujících. Pro výcvik, kondiční, sportovní a akrobatické létání byl vyráběn jednomotorový FIAT G.46.
Ing.Gabriellli ale v té tobě zaměřil svou pozornost především na vývoj proudových letounů. Roku 1951 bylo zalétáno první italské bojové letadlo poháněné proudovým motorem – FIAT G.80 vybavený britskou turbinou D.H. Goblin 35.

Dopravní třímotorový FIAT G.12, 1941     Skupina cvičných jednoplošníků FIAT G.46, 1948     Proudový FIAT G.80, 1951

Velkým úspěchem FIAT Aviazione bylo vítězství typu G.91 v konkursu na lehký bojový letoun armád NATO v Evropě. Bylo to v éře italského “hospodářského zázraku“ nastartovaného Marshallovým plánem. Firma se opět vzmáhala a celá země s ní.
Prototyp FIAT G.91 vzlétl poprvé roku 1956. Zpočátku stroj do své výzbroje zařadila jen Itálie a Německo (kde byl též licenčně vyráběn firmou Dornier), později se dočkal nasazení např. v portugalských barvách. Vyráběl se v řadě verzí – většina z nich používala k pohonu britský motor Bristol Siddeley Orpheus 803, jehož licenční výrobu FIAT zavedl. Provedení G.91Y bylo vybaveno dvěma motory General Electric. Luftwaffe vyřadila poslední G.91 ze služby v roce 1982. FIAT G.91, stroj vynikajících parametrů, používali i přední akrobati z řad vojenských pilotů - proslavila se zejména italská skupina Freccie Tricolori.

Roj letounů FIAT G.91, vojenský akrobatický tým Freccie Tricolori, 1959     FIAT G.91, třípohledový nákres     FIAT G.91 v barvách německé Luftwaffe, 1965

Od 50. do 70. let se FIAT Aviazione postupně zapojila do licenčních výrob některých typů vojenských letadel, kterými byly vyzbrojovány vzdušné síly států NATO. Tak byly v Itálii produkovány série stíhaček North American F-86K Sabre, De Havilland Vampire a F-104 Starfighter.
FIAT v rámci licenčních smluv vyráběl i motory pro tyto stroje. Mezinárodní spolupráce velkých výrobců letadel a pohonných jednotek přinesla koncernu FIAT společné projekty s firmami jako např. General Electric, Pratt & Whitney, Rolls-Royce, Aerospatiale, Lockheed aj., což vedlo především k rozšíření výroby leteckých motorů a také energetických strojů – turbin a generátorů.
Reorganizace v roce 1969 znamenala zánik pobočky FIAT Aviazione v její původní podobě. Výrobu leteckých pohonných jednotek nadále zajišťoval FIAT, konstrukce a stavba letadel byla začleněna do nově vzniklé společnosti Aeritalia, ktrerá pokračovala ve výrobě letadel G.91 pod názvem Aeritalia G.91Y.

F-104 Starfighter licenčně vyrobený v Itálii a vybavený motorem FIAT Avio     Vojenský dopravní FIAT G.222     Stíhací bombardér Panavia Tornado, 1976

Posledním letadlem vlastní konstrukce se stal Gabrielliho dvoumotorový taktický transportní typ Aeritalia G.222 z roku 1970.
V polovině 70. let sehrály společnosti Aeritalia, BAe, Messerschmitt – Bolkow – Blohm i sám Ing.Gabrielli významnou roli ve velkém mezinárodním projektu při vývoji spojeneckého stíhacího bombardéru Panavia Tornado, který vykonal první let v roce 1974.
Společnost s názvem FIAT Aviazione se objevila na scéně opět roku 1976. Jméno používala divize koncernu, která se převážně zabývala konstrukcí a výrobou leteckých motorů a energetických strojů. Tato společnost postupně fúzovala s jinými podobně zaměřenými firmami v Itálii a jinde v Evropě. Roku 1986 převzala FIAT Aviazone společnosti Turbomeccanica a Turbogas (TTG). Transformace společnosti v roce 1989 přinesla i její nový název FIATAvio.
Další rozšíření znamenalo připojení firem Alfa Romeo Avio a SEPA roku 1996. V následujícím období začala společnost působit i ve východní Evropě – roku 2001 byla ustavena FIATAvio Polska.
Zatím poslední zásadní změna se odehrála v červnu roku 2003, kdy kontrolu nad společností získal americký investor Carlyle Group spolu s druhou největší italskou průmyslovou skupinou Finmeccanica. Avio Holding SpA, jak zní současný název firmy, je zapojena do mnoha projektů v civilním i vojenském sektoru, včetně evropského kosmického programu.
Probíhá například spolupráce s firmou Rolls-Royce na vývoji jednotek Trent 900 pro obří dopravní letoun Airbus A-380. Významná je integrace společností Avio a General Electric v programu výroby pohonných jednotek pro vrtulníky Agusta-Westland. V oblasti kosmických projektů náleží společnosti Avio dlouhodobé vůdčí postavení při realizaci pohonných jednotek pro rakety Ariane 4 a 5. Mezi další aktivity holdingu Avio patří v současnosti vývoj a výroba různých zařízení pro hladinová plavidla i ponorky.

Nahoru

Optimalizováno pro IE 6.0 při rozlišení 800 x 600 | Poslední aktualizace: 22.1.2008
Copyright © 2004 Pro-werra pro FIAT KLUB PRAHA. Všechna práva vyhrazena.